Příčin je více, ale tyto dvě jsou v zásadě hlavní:

1.    dlouhodobě špatné druhové složení lesů (převaha jehličnanů, především smrku v monokulturách)
2.    změna klimatu

Příčinou současného umírání lesů na Vysočině – vedle sucha – je tedy především to, že většina stromů v lese jsou smrky. Smrk ztepilý je přitom původně přirozenou dřevinou hor nebo chladnějších míst, s mělkým kořenovým systémem a poměrně vysokými nároky na vodu. Jak se tedy smrky ocitly na Vysočině v takovém množství?

Podívejme se do historie. U nás se začal smrk uměle vysazovat ve velkém před 200 – 300 lety, kdy v důsledku neregulované těžby zmizely poslední zbytky původních, v podstatě smíšených lesů a panovníci i majitelé lesů si začali uvědomovat potřebu dlouhodobého výnosu z lesního majetku. Zároveň rostla poptávka po kvalitním dříví. V 18. století za vlády Marie Terezie při obnově lesů začali tedy lidé masivně rozšiřovat smrk a to i na nepůvodní stanoviště, což jsou nižší polohy nebo polohy, kde je nedostatek srážek. Smrk se tak uměle, lidským zásahem, dostal do nižších nadmořských výšek: do 3. (dubobukového, přibližně 300– 550 m n.m.), do 4. (bukového, přibližně 550 – 600 m n.m.) a 5. (jedlo-bukového, přibližně 600-700 m n.m.) lesního vegetačního stupně. Zde se nacházel mimo hlavní oblast svého přirozeného rozšíření, která je ve vyšší nadmořské výšce – v 6. až 8. lesním vegetačním stupni (přibližně 700-1350 m n.m.). Ocitl se tedy mimo své ekologické optimum (tj. mimo soubor nejvhodnějších životních podmínek). Byl zde však v optimu produkčním. To znamená, že přírodní podmínky pro život smrku nebyly ideální, přesto smrk ještě dobře prosperoval, rostl a přinášel lidem zisk. Tento způsob pěstování mimo přirozenou oblast výskytu nějaký čas fungoval, na konci 20. století se však začalo měnit klima a pro smrk jsou tyto nové podmínky stresující až nevyhovující. To se projevilo postupným chřadnutím smrků a kůrovcovou kalamitou následovanou přesycením trhu se dřevem.

Velkým problémem se dále jeví to, že smrk byl dosud pěstován převážně jako stejnověká monokultura a ne smíšený s jinými druhy dřevin (jehličnatou monokulturou je porost, ve kterém listnáče tvoří méně než jednu čtvrtinu stromů). Monokulturní lesy přitom podléhají přírodním kalamitám častěji a snadněji než lesy smíšené.

Další chybou je, že na stejném stanovišti byl smrk pěstován dokonce dvakrát i třikrát po sobě, což nedělají ani zahrádkáři se zeleninou, ani zemědělci (dobří hospodáři) s polními plodinami. Tímto způsobem hospodaření se např. velmi zhoršily vlastnosti lesní půdy (smrk totiž okyseluje půdu a je pod ním málo humusu). To zdraví lesů vůbec neprospívá.

Druhou hlavní příčinou hynutí lesů je pak změna klimatu v ČR. Z naměřených teplot (měřených v meteorologické stanici Praha Klementinum) z let 1775 – 2017 je patrné, že se průměrné roční teploty za posledních 100 let zvýšily zhruba o 3°C (z 9°C na počátku minulého století na 12°C v současnosti). Tato změna ovlivňuje fyziologické pochody všech našich dřevin a to převážně negativně.

Pro zajímavost – výškový teplotní gradient je 0,65 °C na každých 100 metrů nadmořské výšky (to znamená, že s rostoucí nadmořskou výškou klesá postupně průměrná teplota a to o 0,65 °C na každých 100 m). Pokud tedy byl nějaký strom vysazen na počátku minulého století, ocitl se teplotně teoreticky za svůj život (při nárůstu teploty o 3°C za 100 let) jakoby o 460 výškových metrů níže, tedy v dost odlišných podmínkách.

Ze stejných zdrojů jako průměrné roční teploty pochází i údaje o  průměrných měsíčních srážkách. Jejich množství se za stejné časové období v průměru mnoho nezměnilo, což za současně vyšších teplot způsobuje sucho v krajině (vody naprší za rok v podstatě stejně, ale více se jí vypaří).

Situaci celkově zhoršuje také to, že se změnil chod srážek – častěji dochází k extrémním bouřkám, přívalovým dešťům a prudkým přeháňkám, po kterých následuje delší suché období bez deště. Naše dost zničená krajina má navíc mnohem menší retenční (záchytnou) kapacitu než mívala dřív – voda se hůř vsakuje do zhutnělé půdy, přibylo betonových ploch a střech, ubylo mokřadů, které nasávají vodu jako houba, aby ji pak postupně uvolňovaly. Proto velká část vody, která naprší, zase rychle a bez užitku odteče. Výsledkem je nedostatek vody obzvlášť na jaře a v létě. Vzniklé sucho pak oslabuje všechny dřeviny.

Na chřadnutí lesů (potažmo smrku) tedy nepůsobí jen jeden faktor životního prostředí, ale více vzájemně se ovlivňujících činitelů. Jsou to především:
•    stanoviště s nevyhovujícími životními podmínkami (obecně řečeno – příliš teplo a zároveň málo vody)
•    špatný stav lesních půd (okyselené půdy s malým množstvím humusu)
•    nestabilita porostů stejně starých stromů jednoho druhu (neboli stejnověké monokultury)
•    zvýšený spad dusíku z atmosféry (ve vzduchu je vlivem lidské činnosti příliš mnoho sloučenin dusíku, které se rozpouštějí v dešťové vodě a při dešti se dostávají do půdy. Smrku přitom stačí dusíku málo; má-li ho hodně, roste příliš rychle, vzniká „řídké“ nevyzrálé dřevo a stromy snáze podlehnou větrné smršti).
•    houbové patogeny neboli dřevokazné houby (těm se nejlépe daří v nižších nadmořských výškách)
•    na oslabených stresovaných stromech se množí hmyzí škůdci (hlavně podkorní hmyz), kteří v současném teplém počasí stihnou mít i více generací za rok, než tomu bývalo dříve. Podkorní hmyz se přemnoží a způsobí kalamitu - nejdříve v nižších nadmořských výškách, kam lidé smrk uměle vysadili, a později i tam, kde roste přirozeně, protože je zkrátka přemnožený.

Po každém roce s dlouhotrvajícím suchem se urychluje chřadnutí smrků, až porosty úplně odumřou, a následuje rozšíření kalamity na další území. Vznikají velké holiny (a to i v mladém či středním věku porostu), které je potřeba nákladně zalesňovat a draze pečovat o následné porosty.

Pro zajímavost uveďme, že např. na severní Moravě začalo chřadnutí smrkových porostů již v 90. letech minulého století, nejprve v nižších polohách Slezské nížiny a Nízkého Jeseníku a následně se rozšiřovalo všemi směry od nižších poloh přes střední k vyšším polohám. V současné době již zasahuje i stanoviště, kde byl smrk považován za součást přirozené dřevinné skladby. Naopak v některých nižších oblastech se v současnosti kalamita již neprojevuje, protože zde starší smrkové porosty téměř neexistují. Zároveň probíhá obdobná kalamita také v sousedních oblastech Polska a Slovenska. Obdobný průběh můžeme očekávat i u nás na Vysočině.